Abstrakta přednášek
Autoprotilátky u systémových onemocnění pojiva
Prof. MUDr. Jiří Vencovský, DrSc. Revmatologický ústav, Praha. (zpět na seznam abstrakt)
Přítomnost autoprotilátek v séru je častým projevem systémových onemocnění pojiva. Jejich význam je především klinický, ale v průběhu let se některé autoprotilátky zasloužily i o objasnění chování buněčných struktur a napověděly nám také něco o možných pochodech při vzniku onemocnění. Klinické využití je především diagnostické, protože některé autoprotilátky jsou vysloveně specifické pro určité onemocnění a jsou součástí klasifikačních kritérií, např. anti-dsDNA a anti-Sm protilátky u systémového lupus erythematodes. Některé autoprotilátky se asociují s převažujícími klinickými příznaky, což nám pomůže odhadnout další průběh choroby, vyslovit se k prognóze a konečně i přispěje k rozhodnutí ohledně způsobu a agresivity léčby. Řada autoprotilátek je známa již po dlouhou dobu a jejich příspěvek v těchto uvažováních je poměrně dobře znám, i když se poněkud mění způsoby a kvalita jejich detekce. Objevují se ale stále nově popisované autoprotilátky, které se vyskytují i v nemalých frekvencích, o kterých se dovídáme teprve v posledních 2-3 letech. Příkladem takové choroby a autoprotilátek jsou idiopatická zánětlivé myopatie (IIM), tedy především polymyozitida a dermatomyozitida (DM), kde se formuje nová klasifikace obohacená o čerstvě popsané autoprotilátky. Detekujeme zde autoprotilátky specifické pro myozitidu, tedy nevyskytující se u jiných onemocnění, jako jsou protilátky proti aminoacyl-tRNA syntetázám (ARS) (nejčastější příklad anti-Jo-1, protilátka proti histidyl-tRNA syntetáze), proti SRP a proti antigenu Mi-2. Jo-1 a SRP jsou lokalizovány v cytoplazmě a proto při nepřímé imunofluorescenci odečítáme anti-cytoplazmatický obraz. Protilátky asociované s myozitidou, jako jsou např. anti-Ro52, anti-PM/Scl, anti-Ku či anti-U1RNP se mohou najít i u jiných systémových onemocnění než jsou IIM, nicméně pomáhají definovat určité podtypy nemoci. V posledních několika letech bylo u IIM nově popsáno minimálně 8 nových autoprotilátek. Tyto zahrnují 3 nové protilátky proti tRNA syntetázám [anti-fenylalanyl-tRNA- syntetáza (anti-Zo), anti-tyrosyl-tRNA syntetáza (anti-YRS), anti-asparaginyl-tRNA syntetáza (anti-AsnRS)], což zvyšuje počet protilátek proti ARS na 8. Uvědomíme-li si, že existuje celkem 20 možných ARS, které jsou antigenně nepříbuzné, a 8 z nich je cílem pro autoprotilátky u nemocných s podobným nebo stejným klinickým obrazem, je velmi pravděpodobné, že odrážejí společný mechanizmus vzniku onemocnění. Velmi nedávno byla popsána anti-p155/140 protilátka. Jejím cílem je pravděpodobně transkripční intermediární faktor 1 gama (TIF-1). Vyvolává při nepřímé imunofluorescenci jaderný obraz, její přesná identifikace je zatím možná jen radioaktivní imunoprecipitací. Pracuje se na rutinním umožnění detekce, především proto, že je to protilátka specifická pro DM, a to především v dětském věku, kde až 30% nemocných má tuto protilátku. Anti-p155/140 má v takových případech diagnostickou cenu. Další důležitou vlastností anti-p155/140 je její přítomnost u nemocných v dospělém věku u případů, u kterých je myozitida asociována s maligním onemocněním. Až 50% nemocných s touto asociací má pozitivní anti-p155/140, což znamená, že každý druhý pacient prezentující se myozitidou, který má tyto protilátky, má někde zároveň tumor.
Terminologie nových autoprotilátek je zatím poněkud zavádějící, protože další z nich se nazývají anti-p140 a anti-CADM-140. Anti-p140 je namířena proti jadernému matrixovému proteinu NXP-2 a byla popsána především u juvenilní dermatomyozitidy s častým vývojem podkožních kalcifikací. Najde se ale také u dospělých forem. Anti-CADM-140 rozeznává cytoplazmatický protein MDA5, což je RNA helikáza. Význam této protilátky spočívá tom, že je přítomna u amyopatických forem s výraznou kožní složkou a častějším závažným plicním postižením. Další novou protilátkou popsanou až u 8% nemocných s DM je anti-SAE. Ta je namířena proti aktivačním enzymům proteinu SUMO-1 v jádře buněk. Nejnovější přírůstek do rodiny myozitických protilátek tvoří anti-200/100, která byla popsána u případů s těžkým nekrotickým postižením svalů a minimálními zánětlivými příznaky.
Detekce autoprotilátek u systémových onemocnění by měla brát v úvahu možné limitace používaných metodik a případná pozitivita by měla být potvrzena nejméně 2 způsoby. Pozitivní určení přítomnosti autoprotilátky je významnou diagnostickou pomocí, nicméně tento fakt je nutné vždy korelovat s klinickým obrazem onemocnění, který tvoří základ pro stanovení diagnózy a přístupu k nemocnému.
